Ráchel
když mi bylo asi 19 nebo 20 let, potkala jsem ženu, která ve mně zanechala velký dojem. Měla dceru, které byla cca 10 nebo 12 let a která byla na vozíčku.
Byl to tady v ČR asi první člověk na vozíku, kterého jsem potkala, a možná i proto na mně nechaly tato máma s dcerou takový dojem. Byly jsme spolu s partou dalších lidí na chatě asi tak na týden (okolo Silvestra) a to, jak máma jednala s dcerkou byl pro mne úžasný zážitek. Já vím, že to lidem, kteří to nezažili, asi přijde divné, ale uvědomte si, že lidi na vozíkách byli tenkrát zavíráni do ústavů a vlastně se vůbec mezi zdravými lidni nepohybovali.
Máma klidně řekla dceři "Doběhni mi do kuchyně pro talíře" a dcera "doběhla" - tedy dojela... Ostatní tam přítomní měli tendenci holku omlouvat a dělat všechno za ni, ale maminka nám jasně vysvětlila, že Eliška může dělat to, co ostatní děti, takže doma pomáhá a není třeba ji od toho chránit. Vím, že jsme se spolu pak bavily a ona mi říkala, jak těžké je mít dceru doma - ne proto, že by to nezvládali, ale proto, že jí úřady dělaly potíže. Když odmítla dát holku do ústavu, tak jim domů opakovaně chodila sociálka. Vyhrožovali jí, že jí dcera bude odebrána, protože ji neposílá do školy. Ona se jim snažila vysvětlit, že chce, aby Elišk chodila do školy - ale nechce, aby byla v ústavu. Byla ochotná i vozit Elišku denně ráno do ústavní školy a po vyučování ji vyzvednout, ale ani to jí neumožnili. Že tam smí chodit jen děti z ústavu. Nebylo možné ani to, aby v pondělí ráno Elišku odvezla do ústavu a v pátek po vyučování ji vyzvedla - děti domů pouštěli maximálně 1x za měsíc. A na to nebyla maminka ochotná přistoupit...
Tato maminka (a i ta dcera) byly pro mne silné ženy a setkání s nimi mne ovlivnilo na dost dlouho.
Moje první dcera se jmenuje Eliška .