No, mám děti 3. Jedna má vnitřní motor, netřeba nijak zvlášť motivovat, jen občas povzbudit a dodat sebevědomí, toho se jí nedostává. Naopak další holka sebevědomí má dobré, ale motivovat ji nelze - teď v pubertě jsem to už vzdala - nejsem perpetuum mobile....Pokud nechce ona, je to těžké. Ale naštěstí je dost inteligentní, aby věděla, že prolézt základku musí, tak občas zabere, aby se neřeklo. Je to dědičné, má to po otci. Doufám, že jsme ty geny trochu naředili a popere se s životem lépe nebo jí to přejde s pubertou - celkem to tak vypadá.
No a nejmladší jsem trošku asi zkazila, rozmazlila, je to tak ode zdi ke zdi - školku nesnáší, ale do školy se těší, tak snad to půjde hladce, dost by se mi to hodilo.
Dřív jsem měla dost energie na motivaci i těch odolných dětí, ale s léty se vybila. Je to pro mne čím dál těžší. Sama jsem byla nadšené dítě, které by toho rádo tolik dělalo, ale rodiče nedovolili, starat o školu se vůbec nemuseli, na volnočasové aktivity jsem se hlásila sama, kde to šlo, naprosto bezproblémová (zpětně jim to závidím). Motivaci mám v sobě pořád, jsem pracovitá, ale nutit do něčeho ostatní, málo motivované už nedávám.