Diagnózu ne, k lékaři se maximálně snažím nechodit. Myslím ale, že jsem byla dost na jejím okraji nebo i něco přes. Je to děs. Kdo nezažil, nepochopí. Bohudík mám vždycky někde úplně vevnitř nějaké mé (mini)já, které se snaží nějak se z toho nežitelného éteru dostat. Nemám stále ještě daleko k tomu sklouznout do těch hlubin zas, ale je to takový psychický hnus, že to prostě nechci cítít, tak se obracím k modlitbám - smějte se kdo chcete...

Zkusilas třeba poslouchat Duška? Ten mi kolikrát pomohl.