Monty, zase ty tvé zásady? Ty máš fakt štěstí, že máš odolné dítě. Normální člověk totiž desetileté děcko nepošle taxíkem jenom kvůli nějaké pseudozásadě. Já se kolikrát taxíkem bojím i jako dospělá. Není mi příjemné jet s cizím člověkem. Děcko bych do taxíku teda neposadila - nejsou tam dětské sedačky, taxikář je cizí člověk... Bála bych se i toho, že dítě vysadí jinde nebo že než dítě dojde domů, něco se stane. Taky výdaj za taxík není zrovna malý.
Jinak rozumím tomu, že je dobrý dítě trochu otužovat, ale zrovna na spaní u někoho cizího bych teda frčky nesbírala. Normálnímu člověku dojde, že v deseti letech je dítě pořád dítětem a není mu jedno, že tu situaci třeba nedává, i když se tvářilo, že to zvládne. Proč na to děcko tlačit a dávat mu zpětnou vazbu o tom, že rodiči je úplně fuk, že je mu bídně a nějaká zásada je pro něj důležitější? Víš, ono se to blbě odhaduje. Zatlačíš jednou, dvakrát a ne každé dítě to dá. Proč si na tom dítěti něco dokazovat? Jakože princip je důležitější, než stav dítěte?
Já si umím představit, že kdyby dítě nějak mrčelo u babičky, že bych ho tam nechala spát, protože babička to s ním nějak zvládne... Ale pokud by mi úzkostně s pláčem brečelo a nebyl by pro mě problém dojet, tak proč bych nevyzvedla? Přece potřebuju, aby to dítě si ke mě zachovalo tu důvěru... Nebo taky můžu stát na principech, dítě otužovat, jet podle hesla, že už je docela velké, a pak se jednoho dne divit, že za mnou nepřišlo při mnohem větším průseru.