Monty,

1) desetiletému dítěti bych nedovolila odejít ode mne, aniž bych přinejmenším informovala jeho rodiče, že odchází. Rozhodně bych neposadila cizí dítě do taxíku a neposlala ho domů s tím, že rodiče tam třeba vůbec nejsou. Nenechala bych ho ani takto odjet MHD, i kdyby byla ještě přijatelná hodina, bez domluvy s rodiči. Neriskovala bych, že pošlu cizí (desetileté) dítě domů, kde by mohlo být třeba do půlnoci samo.

2) osobně bych zavolala rodičům návštěvy (nechala návštěvu zavolat) a očekávala bych, že řešení a iniciativu převezmou oni - včetně zajištění taxíka nebo něčeho podobného - a mi bude jen sděleno, kdy a kým bude dítě vyzvednuto. (Samozřejmě by se našly okolnosti, kdy bych to zařídila já, např. "paní Horáková, vybíjí se mi mobil, jsme s manželem na nábřeží, ale už míříme domů, můžete prosím mezitím zajistit Horáčkovi taxi?")

3) je hezké, že víš lépe než psycholožka, co je v normě - a taky je hezká tvá úprava na "obtěžující způsob". Mně ale třeba obtěžuje (nebo spíš znervózňuje) i plačtivé fňukání. Ale asi jsem taky případ pro psychologa, pokud ne pro psychiatra.