Desetiletý dítě je pro mě velký, pro někoho malý.

Pro mě je třeba velký. Přesto kdyby mi v noci zavolalo, že nechce spát u kamaráda, sjela bych pro něj. Bylo by to nejrychlejší a nejnormálnější (z mého pohledu matky) řešení.
Následně bych si s ním mohla promluvit např. o tom, že když se rozhodne někde spát, mělo by umět nést důsledky, mohla bych mluvit o tom, že mě vytáhlo z postele a musela jsem jet, mohla bych mluvit o x dalších věcech.
Ale jsem máma, jsou to moje děti a jsou to DĚTI, takže jaksi mají nárok na blbý rozhodnutí, nebo na změnu názoru.