Federiko,
kdyby jim to vadilo, tak to snad tomu dítěti řeknou, ne?
Proč mám pořád pocit, že jediný zásadní nedorozumění je v tom, že pro mě NENÍ desetiletý dítě malý na to, aby se na něčem domluvilo s rodiči spolužáka?
Když jsem jako dítě někde přespávala, tak to bylo u kamarádek ze školy, který jsem znala většinou od pěti let, ještě ze školky. A ani moje velmi úzkostná babička si nechodila ověřovat, jestli fakt jedu na chatu s Aničkou a jejími rodiči, pouze mě vybavila asi tak stovkou pravidel, co na té chatě nesmím dělat, abych se nezmrzačila nebo nezahynula. Na což jsem samozřejmě nebrala zřetel. Moje dítě taky přespávalo o kamarádů ze školy, který zná většinou od tří let. A ti rodiče znali jeho. Pořád nevidím důvod, proč by mi měli volat, jestli u nich smí spát nebo jestli mi to nevadí. Nevěřili by mu? Pokládali by za slušné brát desetileté dítě jako potenciálního lháře? Když se to nehodilo jim, normálně mu to řekli. V čem je teda přesně ten problém?