Mmch., má někdo pocit, že je nějak zvlášť žádoucí, aby psaný projev člověka žijícího ve 21. století vypadal nějak takhle? Nebo aby se v tomto textu bez zaváhání orientoval?

Temně se pozdvihovaly ze stkvoucí směsice této zčernalé zříceniny chrámu Panny Marie Sněžné, any na nádherných věžích tejnských poslední plápolaly zapadajícího slunce mámivým leskem se odrážely. Velkolepý chrám křižovnický nezdobil tehda ještě pravý břeh vltavský; tím velebněji ale stkvělo se nové náčelí chrámu klementinského, a ohromný most majestátně klenul obrovské boky přes modravou Vltavu k městu malostranskému. Zde se věžily obrovštěji a obrovštěji nově vystavěné paláce, klášter a báně kostelní, příkrou Ostruhovou ulicí s vrchním městem (Hradčany) se spojujíce, v němžto nádherný chrám se vypínal, s ohromným hradem královským a ouřadem nejvyššího purkrabí, jehož očernalé prastaré zdi nad hlavou pozorovatele našeho do povětří se vznášely.

Byltě to štíhlý jinoch ve tmavém oděvu skolárském s dlouhým kordem studentským po boku, černou aksamitovou točenicí na snědých kadeřích, ztepilými prstenci po šíji se vinoucích. Ohnivým zrakem pohlížel na nádherné město. Oko jeho spočívalo právě s touhyplným výrazem na osvícených oknech domu jednoho, jenž krovem svým ostatní střechy malostranského náměstí daleko převyšoval. Lehké udeření na rameno bylo příčinou, že se hbitě obrátil.

Byl to malý, strakatě oděný mužík, jenžto jinocha z pozorování vytrhl. Těsný kaftan blankytové barvy kryl mu tělo; žlutá, na záhby bohatá páska, na které v předu veliký karniol na způsob srdce se skvěl, objímala mu boky; z temnorudých nohavic vyvstávaly žluté široké náběry, a kolem kolena vinuly se fialové stužky, ozdobené zlatým třepením. Stříbrná rukojeť meče skvěla se uprostřed širokých záhbů kolem ledví. Trojnásobným tahem vinula se mu kadeř po šíji, a černá točenice se třemi péry sirkové barvy seděla zdobně na zrzavých vlasech. Soubarevný vous točil se kolem brady a horního pysku sešlého starého obličeje, z něhož malinké šedivé oči pichlavě sršely. Krátký pláštík černý byl nedbale přehozen přes pravé rameno mužíkovo.

"Čekáte nepochybně posud na svého učitele a mistra, drahý Bedřichu?" tázal se strakatý mužík.

"Ano, pane Siccatino," bylo mu odpovědí.

"Dnes musejí velmi důležité věci učeného Sinapia u Jeho Jasnosti královské zdržovati," - pravil Siccatino, kovoslovec - "jelikož slunce již zapadá a vy dosaváde nadarmo čekáte. Krátíteť sobě dlouhou chvíli pozorováním města, jenž dosti zajímavý pohled s tohoto hlediště poskytuje."

Opovrženě pohleděl na mluvce jinoch a mlčel.

"Ach!" šveholil Siccatino dále, nedbaje na nevoli ve krásné tváři jinochově se jevící. "Kdo Fiorencu, krásný, věčný Řím a rajskou Neapoli nespatřil, nemá pojmu o velikém, v pravdě krásném městě; kdo blankytnou oblohu italskou nezočil, jenž se nad skvostnými paláci, libopáchnoucími hájinami citronovými a oranžovými klene a daleké Apeniny růžovou rouškou párovou odívá: tomu se toto vybledlé půlnoční nebe, tato nepravidelná směsice stavení, to město surovců nikdy nemůže zalíbiti."

"Město surovců?" zkřikl jinoch s patrnou nevolí - "obyvatelé tohoto města nazýváte surovci?"

"Za slavného panování Rudolfa Druhého se arci České království a zvláště toto hlavní město poněkud z mlhy nevědomosti vyvinulo, jelikož věhlasný panovník nejjasnější hvězdy z Vlach a Francie na svůj dvůr povolal, aby svými poblesky temnotu zapudily a jiskry pravé vzdělanosti kolem rozsívaly."

"I vy mistře Siccatino, počítáte se nepochybně k těmto hvězdám čili spíše prskavým bludičkám?"

O boky se podepřev, mrštil opovrhujícím zrakem Vlach na mladého muže, řka: "O tom vy, nepatrný skoláre, souditi nemůžete; zatím vám radím, abyste budoucně s větší úctou o mužích mluvil, kteří se nad tímto nevzdělaným lidem slitovali a jej svou duševní převahou do řady vzdělaných národů pozdvihli."

"Vy můj národ, mou vlast nevzdělanými nazýváte?" zvolal jinoch, a blesky prudkého hněvu sršely mu z očí.

"Jeho národ - jeho vlast!" posmíval se Siccatino; "tedy vám nepochybně, mladý pane, nedávno jakési světýlko o vašem temném narození zabřesklo, kteréž by schopno bylo, skrvnu hanby na vás lpící zahladiti?"

Prudce sebou trhl Bedřich, zaťal křečovitě pěst, a vřelá slza bolesti do oka mu vstoupila. "I tobě vyprší hodina mstící odplaty, jedovatý utrhači!" šeptala stísněná prsa mladého muže.

Hlasitě zachechtal se Siccatino, a k uraženému opovržně zády se obrátiv, šel vysokému, ctihodnému muži v oustrety, jenž právě ze vrat palácových vycházel.

Byltě to pověstný Sinapius, který právě z pokojů hradních přišel, v oumyslu maje, po vykonaném tajemném oukolu, jejž byl dnes po boku svého císařského velitele dovedl, do svého obydlí se navrátit.

Černé vlasy velikého přírodozkumce šedinami již prokmitaly, tmavé oko ale zářilo ohnivě, živě z vážného obličeje. Vysokou postavu jeho zdobil kaftan z černého sametu, jehožto tmavost přehozeným límcem a bělostkvoucím náprsním rozparkem ještě více se zvyšovala. Těžký zlatý řetěz s obrazem císaře Rudolfa Druhého vinul se mu po prsou: jednoduchá černá točenice kryla mu hlavu. Pod paždí nesl zeleným sametem potaženou a stříbrnými arabeskami ozdobenou skříni.

Na pozdravení Vlachovo poděkovav, zastavil se císařský milostník zkoumavým zrakem na planoucí tváři jinochově, řka: "Tys velmi rozjitřen, Bedřichu, není ti snad zdrávo?"

(Jan Erazim Vocel: Hlatipisec, 1846)