Irmi, je mi líto, že to prožíváš takto.

Co je normální se nedá říci. Jistě jsi i na webovkách, na které jsme tu odkazovaly v minulých tvých tématech (např. https://www.umirani.cz/rady-a-informace/truchleni ) a z jiných zdrojů vyčetla, že každý truchlí jinak. Jiným způsobem, jinak dlouho.

Pokud jste s tchýní neměly nějaké extra vztahy předtím, tak se nedá její nějaká přirozená účast na tvojí situaci čekat. Ohledně vnučky - nevím, jak to měly předtím, jestli tam dcera zašla občas sama, telefonovala... pokud ano, tak ať pokračuje. Pokud ne, třeba se vídaly (původní rodina s tvojí dcerou) jen "přes" manžela, tak dnešní situace nemá precedens, není nic "zvykem", a pokud to chcete vy mít jinak, než to zatím je, nezbývá než se do toho pustit samy. Tchýně a švagrová zřejmě nevědí jak "do toho", nebo prostě opravdu o navázání bližších vztahů, než byly předtím, nestojí, případně ne natolik, aby se tím zabývaly.

Mám jinou zkušenost po smrti manžela, ale to proto, že naše vztahy s jeho původní rodinou jsou odevždy velmi vřelé. Tchýni a sestře se manžel (a já s ním) věnoval také nadstandardně, ony jemu ovšem také. Péči o tchýni jsem po manželovi defacto převzala (spolu s početným švagrovstvem, byl ze 4 dětí), a naopak celá ta široká rodina je mi stálou oporou. Jak v prvních týdnech, měsících, tak i teď po dvou letech. Často se vídáme při nejrůznějších příležitostech, vzájemně si pomáháme.

Tchýně nedávno zemřela. Poslední týdny potřebovala trvalou péči, střídali jsme se u ní všichni - jak její děti a já, tak všechna vnoučata a další. To je ale úplně jiná situace, než je ve vaší rodině.
Nemyslím si, že je to takto běžné (ať to u tebe či to u nás) - v těch rodinných modelech (široké rodiny) jsou veliké rozdíly, spektrum je pestré. S mými rodiči se třeba zdaleka tolik nevídám, jako s rodinou manžela, i když máme vztahy výborné. Valnou soustrast projevit moji rodiče nedokázali. Nemám jim to za zlé, jsou prostě takoví. Dokážou pomoci s konkrétními věcmi na výslovnou přesně specifikovanou žádost, ale "city" jim nejdou. Co už.