Abych pravdu řekla, pořád se tu skloňuje slovo samostatnost. Asi bude důležitá spíš pro rodiče, ne? Já teda byla dost nesamostatná do svých 16ti let a nemám pocit, že bych o něco přišla. Samostatnosti se naučí každý, když je odvelen mimo domov. Já odešla z domu v 16 ti, můj starší syn v sedmnácti.... Do té doby jsem se tak maximálně byla schopna dopravit z bodu A do bodu B. Doma uklízela matka, vařili a nakupovali oba rodiče, prádlo, žehličku a vysavač jsem do16ti let neměla v ruce. Nějak nebyl důvod suplovat práci rodičů a stejně tak jsme s manželem nic nechtěli po našich dětech. Když je práce víc a nechceme ji z nějakého důvodu dělat, zaplatíme pracovní sílu. Nedělám si děti proto, aby ty starší suplovaly babysitter svým mladším sourozencům. Starší sourozenci se nerozhodli, že si do rodiny pořídí další děti, tak proč je mám v tomto směru úkolovat? Jo, když budou chtít sami sourozence hlídat, vyzvedávat apod., nevidím v tom problém. Ale ruku na srdce, kolik dětí se pere o to, aby mohly opečovávat mladšího sourozence? Až na nejmladšího jsou naši kluci dospělí, obývají své příbytky, vaří, uklízí a vůbec jim ty roky ,,nesamostatnosti,, neuškodily. 12ti letý syn má se svým 29letým bratrem úžasný vztah. Je spojují společné zážitky a to je myslím nejvíc.

Pokud zakládám téma o úspěšných dětech, bylo by asi dobré definovat, co si pod tím pojmem představit. Určitě to nebude jen o cifře na výplatní pásce, ale především o spokojenosti s prací, kterou dělám, spokojenosti s volným časem, který mohu trávit dle svých představ, dobré psychické kondici, spokojenosti s bydlením, které mám a s místem, kde žiju. Velkým úspěchem je taky kvalitní partner a zdravé děti, což už jako rodič sotva mohu u svých potomků ovlivnit.

Jak takové dítě vychovat, na to fakt neexistuje žádný návod. Pravdou je, že spokojené dětství je celkem dobrým odrazovým můstkem pro spokojené a úspěšné dítě. Je celkem dost rodičů, co svoji spokojenost povyšují nad spokojenost dítěte. Moje potřeby kolikrát nekorespondovaly s potřebami mých ratolestí a přiznám se, že jsem je holt pohřbila s tím, že jednou přijde čas i na mně. Kdybych neměla děti v rozmezí 16ti let, uspokojuju své potřeby už minimálně deset let. Takto si ještě počkám.

Jako základ vidím dostatek času, který prvních 12 let s dětmi trávíme. Pak nastupuje puberta a dítě si hledá jiné vzory a parťáky.
Když si rodič uvědomí, že za vzdělání svých dětí je zodpovědný jen on sám a ne žádná instituce, má z poloviny vyhráno. Vzdělávala jsem od batolete do konce ZŠ a dodnes trávím aktivně s nejmladším synem přes 20 hodin týdně. Diskutujeme, argumentujeme a společně se navzájem vzděláváme a inspirujeme.

Neříkám, že je vždy všechno zalité sluncem. Já jen prostě ke každé své roli přistupuju na 120%, rodičovství nevyjímaje.