Dnes mi kamarádka plakala do telefonu. Volala k sousedce RZ, odvezli ji do špitálu s mrtvice. Paní je diabetik, bez nohy na vozíku. I tak hlídala děti mojí kamarádce nebo vlastní dceři. Poslední měsíc už ne, má prolezeninu na pravém boku, denně dochází ošetřovatelka na převaz.
Kamarádka brečet kvůli té situaci, ale hlavně z výčitek svědomí. Když ji viděla v té nemocnice, došlo jí, jak moc paní za ten měsíc sešla. Že je hubená a hlavně zanedbané, zaparena..
Kamarádka chodí za sousedkou několik rat za den, nosí jí jídlo, umyje nádobí, nabídne pomoc. Paní má tři dospělé děti, taky dochází.
Paní pomoc nechtěl, odmítala, vymlouvat se,že sama si udělá později. Věřili jí a taky mysleli, že ta ošetřovatel se postará. I já se kolikrát ptala..

Já znám jen lidi, co se starají o postižené děti, o dospělé moc nevím. Ale fakt mi nedělá dobře, že se toto může stát. Že dospělé žena takto sejde během celkem krátké doby, přestože má kolem sebe lidi.
Proto chci říct, že vždy je lepší dělat něco než nic. Ostych nebo neochota nejsou důvod k zanedbání. Nechat se koupat dospělým synem může být jistě nepříjemné, ale pak jsou přece jiné možnosti, jak těžké je zajistit pečovatelka?
Je snadné nechat se odbýt, ale teď se všichni trápí černým svědomím..

Je to jen na nás! Co teď s tou rukou vstupuji do zdravotnictví a systému, je to jedno velké zklamání. Tady je péče zajištěna fakt jen pro děti. U dospělých je to o nás, obejit, najít, vyžádat, co si neudělám, to nemám.
Nechci agitacovat, ale osvěta je potřeba, zvlášť jde-li o naše blízkoe