libiku, vnučka je na světě 10 dnů, malinkej drobek ale má se k světu, a je fakt úžasná , užívám si ji.
Mě občas něco z letargie vytrhne, o to nic, ale mimo ty úseky, doma, v klidu, jsem úúúúplně v klidu, v takové paralýze či polospánku nebo co. Nechce se mi ani se zvednout zalejt kytku kolikrát. Však ona vydrží. Děti to netuší, protože mě zažívají jen v "bdělém" stavu a posílám jim fotky z běžeckých závodů, hřebenů hor apod...
Myslím, že tebe docela vhodně rozpohybovávala malá dcera. Já prostě defacto nemusím skoro nic. Jen umřít. Opravdu mi to připomíná ten stav, co píšeš ty osamělé seniory - sedí a čekají...
Ale jak píšu, jsem v pohodě a klidu,

jen mi přijde, že přílišném (a to jsem nikdy nebyla motorová myš, spíš jsem organizačně schopná, takže výsledek působí poměrně akčně)