Sebevraždu z důvodu těžké nevyléčitelné nemoci s lékařskou prognózou dožití cca 3 - 6 měsíců zvolil bývalý partner jedné mé kamarádky. Napsala o tom román (Blízko obzoru).
Ona o jeho rozhodnutí věděla předem, připravil ji na to, rozloučil se s ní, ale říkala, že sama byla dost rozpolcená, jestli to tak je horší nebo lepší, jak pro něj, tak pro ni. Nechci psát víc podrobností, jednak bych moc spoilovala tu knížku (kdyby ji náhodou někdo plánoval číst), a hlavně jsou některá její vyprávění o jeho rozhodování důvěrná a psát veřejně je nemůžu. Každopádně on volil sebevraždu a velice pečlivě si ji připravil, aby nezatáhl další lidi do pocitů viny. Tedy de facto účasti na vraždě, jako je tomu u euthanazie.
Hodně lidí tu směšuje euthanazii s asistovanou sebevraždou. Euthanazie je aktivní přímé zabití dotyčného jinou osobou. Asistovaná sebevražda podání smrtících prostředků dotyčnému, aby jimi svůj život ukončil sám.
Asistovaná sebevražda stojí kdesi mezi tím, míra podílu a následných pocitů viny je asi menší. I když i to je otázka, opět připomínám pro zájemce, protože tady to zapadlo, že je přesně tomuhle (včetně pocitů viny toho, kdo se spolupodílí) tématem koference ČLK 14.5.