Jo, promiň, 14 je tomu mýmu, spojila jsem si to. Ale i tak, rodič by měl být ten moudřejší, nad věcí, milující bezpodmínečně i ve chvíli, kdy je dítě na roztrhnutí, protože on je ten dospělý. Ano, taky mívám pocity marnosti, ale jeho ADHD mi celkem naučilo neřešit hovadiny a nezahánět ho do kouta. Pokud mi vadí, že dlouho do noci čumákuje na net, včas to utnu nebo ho nechám řešit důsledky - zahlásím již večer, že očekávám, že ráno vyskočí z postele na první budík jak rybička a bude fungovat, jak kdyby spal deset hodin. A ráno si to holt pohlídám, vstanu s ním a popoháním a žádám usměvavé a společensky naladěné dítě, nevyčítám, ale trvám na splnění "dohody". Stačilo cca dvakrát, zjistil, že to nedává /taky kdo by dával, nevyspalej se ráno usmívat a nenadávat/ a už si to hlídá. Ale jinak je s ním legrace, rozhodně se s ním nenudíme.