To každému. Trik je opravdu v tom přijmout se takoví, jací jsme. Smrdí to jako děsná fráze, ale tak to prostě je. Narodili jsme se, prostředí v čele s rodiči nás nějak formovalo a my jsme se vynořili do dospělého života s jakýmsi žebříčkem hodnot, podle kterého se řídíme, ale který jsme si sami nevybrali. Jsme podmínění tím, co jsme prožili a jak nás hodnotili lidé, jejichž názor byl pro nás v období, než jsme se stali dospělými, směrodatný. Z velké míry se posuzujeme tak, jak nás posuzovali oni. Je to celé jedna velká blamáž. Vždycky bude někdo lepší než my, horší než my. Pokud se cítíme nanic, je to tím, že se srovnáváme. Ale proč bychom se měli srovnávat. Kdo nebo co s univerzální platností říká, že bychom měli být takoví a takoví, abychom byli dobří???