Já byla jednou na pionýráku, tuším na tři týdny. Což se zdá moc, ale alespoň jsme se důkladně poznali a seznámili. Od dvou let jsem chodila do jeslí, takže na dětské kolektivy jsem byla zvyklá. Jako vzpomínka to je dobrý, nějací Bobříci tam proběhli, naši přijeli, ale jinak se mi tam nelíbilo. Protože mně se nelíbí nic, kde něco musím. Taky se mi nelíbí kolektivy, vytváření vztahů a budování hierarchií. I když jsem skoro vždycky Alfa. Ale je to dřina a mě to neba. Potřebuju svobodu. Příroda byla za plotem a chodilo se organizovaně. Všechno se dělalo organizovaně. O prázdninách !!! Takže jednou a dost.
A pak jsem jednou jela na jezdecký tábor. To jsem fakt chtěla, takže tam se mi líbilo. Byli tam totiž koně. A babička tam jela se mnou, bydlela v pronájmu. Aby mi nebylo smutno a byla na dosah. Bylo mi devět, ale dělali jsme, že mi je jedenáct. Tábor byl od jedenácti.
Tábor je jedno velké utrpení. Pro všechny. Něco jako škola. Avšak dělá se, že je to zábava. Pro život je tábor ale dobrej. Utrpení zoceluje.Zážitky a vzpomínky utváří život.