Jezdila jsem ráda, ale byl to tábor na tehdejší dobu netypický. Ubytování žádné stany, ale chatky pro dva i s postelema a večerní zábava v osvětleném bazénu s průzračnou vodou. Pořádala ho každý rok FAMU, ten objekt té škole patří snad dodnes, zahrál si dokonce ve filmu Svatební cesta do Jiljí, kde Jiří Kodet figuroval jako svůdník manipulující s výsledky počítačového výběru partnerky. Bylo to tam fajn, týden jsme se učili jezdit na lodích a týden měl putovní tábor. Lodě nám odvezli k prameni Vltavy a my jsme se za ten týden po proudu dostali vlastními silami zpět do Poněšic. Tam jsem byla asi 5x.
Jednou jsem pak byla na jiném táboře, mezinárodním, což v praxi obnášelo děti z Polska a DDR, někde u Brna a to byla nuda. Koupání žádný, zábava taky nic moc, jen jsme pořád jezdili někam vlakem, protože ten tábor spadal pod nádražáky a ty děti měly krom mně a ještě další holky z Prahy, režijku. Naše matky pracovaly pouze jako sekretářky v ÚKDŽ, takže režijka žádná, jen ten tábor. Další rok už jsem tam nejela, ale byla jsem ráda, že jsme se tam potkaly alespoň my dvě, které od sebe bydlely dvě ulice, ale do té doby jsme se neznaly.
A i když se to mezi tábory nepočítá, jezdila jsem jako dítě do ozdravovny do Krkonoš, pokaždé na dva měsíce, bez návštěv rodič, oficiální důvod byl celkové ozdravění městskéh dítěte . Nevadilo mi to, chtěla jsem tam. V pubertě pak z téhož důvodu do lázní, líbily se mi hlavně Karlovy Vary.
Naše děti mají tábory podstatně pestřejší, jezdí oba rádi, syn byl prvně v první třídě, dcera dokonce ve čtyřech letech.