Tak si hezky plavu a zaznamenám situaci: dědeček /od otce/ drží asi šestiletého vnuka v náručí a hodí ho do vody. Chlapec se ponoří, vynoří, lapá po dechu a kašle spolykanou vodu. Zoufale se chytá dědy. Začne brečet. Děda ho napomíná, že nikdo jiný tam nebrečí, ať plave a hodí ho do vody znova. Chlapec se opět ponoří, polyká vodu a s děsem v očích se vynořuje. Brečí víc a víc. Děda víc a víc nadává. Tato situace se opakuje ještě několikrát. Chlapec je již poloutopen, ztuhlý hrůzou a řičí na celé koupaliště. Vše z jednoho metru ve vodě sleduje druhá babička s druhým vnoučetem. Přítomen je i její manžel a manželka "vychovávajícího" dědy. Takže všichni prarodiče přihlížejí opakovanému topení a děsuplnému křiku svého vnoučete a nijak nezasahují.
Nechápu to a nedělá mi to vůbec dobře. Chlapce je mi velmi líto a přemýšlím o jeho příštím vztahu k vodě, k dědovi a k životu vůbec. Co asi bude v budoucnu vyprávět u svého psychiatra.

Vmísily (i) byste se ?