Ležela jsem ve špitále, nohy nahoru, nehýbat se, vstát jen na WC a občas na jídlo (pokud se nedalo sníst vleže). Koukala jsem na telku, četla jsem, dívala se na filmy, surfovala po netu, luštila sudoku .... a pracovala jsem z postele (telefonovala, psala maily). Odpo mi vždycky přišel někdo třeba na hodinku na návštěvu. Pak chodily kontroly, píchnout kapačku, změřit tlak, natočit monitor, dát do hrstičky léky, které mám spolknout... Koukala jsem z okna na kvetoucí třešeň s tím, že až bude mít červené třešničky, tak půjdu rodit - domů

Je to už 8,5 roku, takže si pocitové detaily nepamatuju, ale přežila jsem...

Oni mě teda pustili asi na 5 dnů domů, že prý, když budu ležet doma, tak můžu být doma, ale na první kontrole první věta doktora byla - vy jste neležela, co? - a šupajdila jsem zpátky do špitálu, aby mě měli pod kontrolou.

Hele, lež. Je to furt lepší, než pak chodit k inkubátoru za nedonošeňátkem. Ležení je jen protivné, strach o život prtěte je mnohem horší. Nepokoušej tělo, co snese a co ne...

Já teda měla slíbeno, že když doležím do 34 týdne, že mě pustěj, že "pak už to bude celkem jedno", no, ani ve špitále pod kontrolou jsem nevydržela... 28 týden je ještě brzo.