Když mi bylo 13, tak jsem nad nějakou školou ještě nepřemýšlela. Před podáním přihlášky to ale bylo nutné. Já jsem třeba nad střední školou dumala tak 3 měsíce před podáním přihlášky.
Moje dcera na nějaké vysvědčení z osmičky a na nějakou přihlášku totálně hodila bobek. Načež na gymplu skončila jako první pod čarou (protože rozhodující byly přece zkoušky, ne? Jenže na horším vysvědčení ztratila těch pár potřebných bodů). Tak šla na druhou volbu - textilní průmyslovka. Protože tam přece jdou kamarádky, ne? Holka, která v životě nedržela jehlu v ruce! A která měla dojem, že textilní průmyslovka je o tom, že si přes sebe jako antický tragéd přehodím pruh látky a budu dumat nad tím, jestli se k tomu hodí tyto botky nebo jiné, nebo jestli látku nakrčím takto nebo onakto, jestli si namaluju nehtíčky na modro a oči na zeleno... Jakékoli rozumové interakce po ní stékaly jak voda po skle. První půlrok ji tvrdě vyvedl z omylu, neb přišlo technické kreslení a tvorba střihu. I dcerunka s úžasem seznala, že o přehazování pruhu látky přes rameno a splývání přes tělo textilní průmyslovka není a že je třeba rozumět řemeslu. Naštěstí ji po půl roce na průmce přijal soukromý gympl. I když se tam oproti státnímu platilo školné, bylo to o dost levnější než pobyt na intru a dojíždění. Takže i takto si lze nabít ústa, a je třeba, aby si mladí občas ta ústa poněkud nabili. A od toho jsme tu my, rodiče, abychom třeba včas hodili záchranné lano a podali pomocnou ruku, aby to nabití huby nebylo fatální.