Valkýro, už jsme se na to téma jednou "přely", já jsem čistokrevné dítě z venkova, doma se cítím ve třech vesnicích(tam , kde jsme bydleli a kde bydleli prarodiče, 2 okresy) a přilehlém okolí a nikdy jsem nezažila odevzdaný vztah k osudu dětí, které by se zranily nebo nedej bože, přišly o život. Jeden vrstevník umíral v Motole na leukémii (neexistovala přítomnost rodičů v nemocnici) a jeho tatínek tenkrát rozbil zamčené dveře a domohl se s manželkou přítomnosti, před tím s klukem sjezdili, co se dalo, navštívili babu Kamenickou i tehdy ještě žijícího Pátera Ferdu, sehnali si i kontakty na nějaké zahraniční preparáty.

Významně se změnil vztah ke zvířatům, to jo, můj děda byl v uvytržení, že někdo šel s kočkou k veterináři a dal za ošetření 30 Kčs, ale za děti se už v mém dětství rodičové rvali jak lvové, to je moje zkušenost.