Neslavíme ani Den matek, ani Den otců, ani Den dětí, jmeniny pusou a čokoládou. Oslavu jen na narozeniny nebo na Vánoce, a to se mi letos nechtělo ani zvát rodinu na větší narozeninovou oslavu, nějak se to s Covidem smázlo. Já si totiž pak nepokecám s nikým, jen jsem z toho groggy. Jo, není to nic formálního, ale čeká se ode mě dort, vlastně dva, jeden by množstevně nestačil, nějaké obložené mísy, saláty. Někdo (já) to musí nakoupit a nachystat. Pak neustále vařím čaje a kávy, krájím dorty atd. Ve výsledku si s nikým nepopovídám, jen běhám sem a tam. A to mi mamka a ségra pomáhají, ale já si nějak nejsem schopná to užít, připadám si ve stresu.

Mnohem lepší je, když se u nás staví všichni jednotlivě. Upeču buchtu, uvařím kafe, ale pak můžem sedět a povídat.