Val, tohle byla vesnice s cca 70 obyvateli. Děcka chodila do sousední vsi do málotřídky, od 5.třídy se pak jezdilo vlakem do města. Autobus do vsi nezajížděl, vlaková zastávka byla blíž, ale bylo k ni taky docela daleko. No, a v sousední vesnici bylo od zastávky do školy taky daleko, tak děcka chodila pěšky. A taky z finančních důvodů. Ale zase bratránek vzpomínal, že cestou do školy se děcka smluvila, kde budou po škole pást dobytek, pak teda společně vyhnali na meze nebo se páslo na polích, co z nich byla už sklizená úroda, tam pak děcka při pasení blbla, na podzim se pekly brambory, v létě chytali v řece ryby, většinou okouny, a ty pak pekli na ohníčku. Ty ryby nechytali na udici, ale do ruky, to jsem obdivovala, to fakt vyžadovalo značnou šikovnost a ne každý to uměl.
Když jsme tam přišli coby dítka -náctiletá, patřili jsme s bráchou mezi dětmi v té partě k těm mladším. Pak asi 3 roky za námi tam byla holčina, pak asi 6 let žádné dítě a pak další holčina. Ta už sama přes pole do školy nechodila (nevím, jestli už byla ta málotřídka zrušená nebo jestli byla zrušená až později). Co ale vím, tak ji máma určitě celou 1.třídu a možná i do pololetí 2.třídy vozila denně do města do školy, jezdily teda vlakem. On teda život na vesnici za socialismu pro dospělé žádná selanka nebyl, pokud pracovali v JZD, byla to dost tvrdá práce, hodně věcí se dělalo ručně, jedinou mechanizací bylo kolečko a lopata nebo vidle.