Kdoto, u nás se to táhlo od dětství, ale nikdy jsme formálně nikde nebyli, vždycky, když něco jistým způsobem vygradovalo, tak se to uklidnilo, a hlavně - ve školce a ve škole problémy nebyly. Spíš až ve starším věku, co se týče komunikace a chápání vrstevníků.
Jako rodina jsme to tak nějak zvládali s pomocí literatury, pokus a omyl, hodně jsme o tom chování i mluvili, i se sourozenci.
Teď si to dítě přeje samo, je takový až věděcký typ a potřebuje to probrat prostě s odborníkem. Já jsem sama velmi zvědavá, osobně si myslím, že se pohybuje někde na hranici. To brzké dětství bylo opravdu hodně náročné, budu ráda, pokud bude psycholog chtít mluvit i se mnou.