Moje dítě (9) je
-strašně hodné a nekonfliktní
- spíš introvertní jedináček (hraje si sám, má k tomu bohatou fantazii)
- malé a hubené
...
Čímž se dostává v kolektivu dětí do pro něj nekonfortních pozic.
Maximálně ho podporujeme a on mi důvěřuje, já se snažím mu pomoct a poradit v sociálních vztazích, ale on "nerozumí" chování jiných dětí a "nechápe", proč nerespektují stejná pravidla jako on. Poraďte mi prosím, jak ještě můžu postupovat a případně co Vás napadá.

Příklad z dnešního (příměstského) tábora - je tam větší skupina dětí, s nimiž se všemi tedy nijak zvlášť nezná, ale má tam i řadu spolužáků... a prostředí (hlavní "vedoucí") já plně důvěřuji.
Mají tam nehluboký bazén, ve kterém se tedy samozřejmě ráchali. Druhé děti kolem sebe hodně stříkali vodu (pro jiné děti normální, mé dítě to nemá nijak zvlášť rádo) a (to je ten hlavní problém) někdo z nich (pochopitelně větší a silnější, protože to je skoro každý) mu vzal kšiltovku a nechtěli mu ji vrátit.

Moje dítě to nenese dobře, takovéhle "křivdy" - "já jsem jim přece řekl, že se mi to nelíbí a ať mi ji vrátí" atd.

Co byste na to svému (takovému) dítěti řekli... (samozřejmě je to až pár hodin poté, holt tam nemůžu být furt s ním, abych v tu chvíli zasáhla)

Já se snažím mu vysvětlit, že jiné děti jsou holt divočejší a že nejsou "zlé", že je to jejich způsob "zábavy" a že (např. v tomto případě s kšiltovkou) na to nemá reagovat tak, že se ji snaží sebrat (to nemá šanci, třeba proti 2 větším dětem, že...), že to je přesně to, co je ještě víc "rozdivočí". že jim ji má prostě (chvíli) nechat, ono je to přestane bavit. Případně to jít říct dospělému ("oni pak říkají, že jsem žalobníček")...

Ale samozřejmě se dokážu vcítit do té jeho frustrace z té chvíle, je to hrozná bezmoc a on si ještě neuvědomuje, že jde "o kravinu".