dřív jsem se měla ráda, za to co dělám, co umím, co dokážu atd...
te´d už umím i "za to", že jsem.
Že jsem, jaká jsem.

Taky tam byl rozdíl - mít ráda svůj vnitřek (duši, ducha )...a tělo, které jsem vnímala jako hodně nedokonalé.

Skoro bych řekla, že tohle hodně souvisí s dětstvím, moji rodiče mě oceňovali a měli rádi za to, když jsem něco udělala správně.
A táta mě opustil definitivně jako malinkou, mamka pak na 2 roky, když mi bylo 6. Myslím, že mě to v mojí hodnotě silně ovlivnilo.
Vnímám to dost i u druhých...co neměli bezpodmínečnou lásku svých nejbližších...