Já si právě absolutně neumím představit, že bych psa "vrzla do útulku". V tomto smyslu mi to přijde stejné jako dítě, to přeci taky nikam "nevrznu", když mě přestane bavit. A chápu, že je pěkné alespoň třeba hladit psa, když jsem smutná, ale kdybych byla nešťastná ze vztahů (nebo nevztahů) s lidmi, tak mi to žádná "psí láska" prostě nemůže nahradit. Možná by mě naopak rozčilovala. Leda snad, že by mi pes mohl zabránit spáchat případně sebevraždu, když už bych neměla žádného člověka, kvůli kterému bych tu chtěla zůstat ...