Byla jsem v první třídě. Pamatuju sněhovou nadílku počátkem prosince a nekonečné sáňkování a stížnosti učitelky, že jsme venku potmě.
Pak byla obleva. Silcestra nevím. Ale pak zase byla ledová nadílka a nekonečné bruslení a ani televize nejela, tak jsem přečetla první pořádnou knihu. Černý šíp od Stevensona.

Ale přesně o 50 let dříve, v zimě 1928/9 se událo něco podobného. Dokonce existují zaznamenané takřka totožné vzpomínky. Lidé večer na lehko odcházeli na ples, po půlnoci by se zmrzlý vzduch dal krájet.
Tenkrát navíc přišly přívaly sněhu, místy ležely 3 i 4 metry, chalupy celé pod sněhem, hlavní železniční trasy odklízela armáda. Mluvila jsem s pamětníky, moc si to neužívali, neměli boty ani kabáty, byl hlad... Zahynula většina zpevneho ptactva a ministerstvo zemědělství muselo dotovat výsadbu nových ovocných stromů, v tom mraze jim pukaly kmeny. V mém rodném jihomoravském městečku ležel sníh na některých místech ještě v červnu.