Kamarádka má dva syny, jeden má Downův syndrom, druhý je zdravý. Automaticky předpokládala, že se o postiženého bratra postará její zdravý syn. Syn se oženil, má dítě a jeho žena absolutně odmítá tento závazek. Pro ni je to postižený dospělý člověk, který potřebuje každodenní nutnou péči a nemá v úmyslu tomuto přání kamarádky vyhovět. Moje kamarádka to bere jako zradu, vztahy mezi ní a jejím zdravým synem jsou momentálně na bodu mrazu a ona se s tím nedokáže vyrovnat. Zdravý syn se k tomu postavil tak, že stojí za svojí ženou. Chápu oba, ji i jejího syna a jeho novou rodinu. Je to hrozně těžké a i když péči zatím zajišťuje kamarádka a doufám, že ještě dlouho bude zdravá a bude se starat, tak vztahy jsou špatné a svoje vnouče prakticky nevídá.
K první otázce. Pracovala jsem s postiženými nějaký čas, bylo to neskutečně náročné i přesto, že jsem potom odešla domů ke svým zdravým dětem. Mít takového člověka doma chce velkou dávku tolerance, tím víc, že by šlo o prakticky cizího člověka a já si vůbec nejsem jistá, že bych na takový závazek kývla. Spíš asi ne. Zajistila bych péči v nějakém zařízení, ale domácí péči bych nezvládla.