Chtěla jsem ti napsat, že už ti šiblo, ale nenapíšu. V psovi stále dříme šelma psovitá, která ráda loví a zabíjí. Tak to prostě je. Já mám psa v jádru lovícího a zabijáckého, má to v genech a je to tak správně. Musím být neustále ve střehu, aby tyto své geny neuplatnil. Ale pokud by něco zabil, bylo by mi života toho živého tvora taky líto a na psa i na sebe bych se zlobila. Pak by mě to přešlo. Lítost je vlastně na místě, trochu naštvání taky. Ale to tě taky přejde, psa chvíli nehlaď a pak mu to vynahraď.
A teď si představ, že můj, tenkrát asi sedmiletý, syn,zabil morče. Vyndaval ho z klece, nějak ho špatně vzal za krk a bylo po morčeti. To bylo tenkrát lítosti, zklamání, naštvání a dumání, co z toho kluka jednou bude. Ale taky to přešlo a z kluka je hodný kluk, který má rád zvířata i lidi a rád a dobře se o ně stará.