Mně vyhovuje vše, kromě toho základního -o. Takže -i (to používají na Moravě, tady si na to nikdo nezvykl), -čo, -uš, -u, -ko, i -uško (to mi říkala maminka). Všechno je fajn.

A pak mi vždy vadilo, když mi říkali delší variantou mého jména, v jakékoliv podobě.

Jako když se říká Pavle Pavlínko, to bych zase vyskočila z kůže já. Půlku dětství jsem vysvětlovala, že to moje jméno je normálně samostatně v kalendáři a že fakt jde zdrobňovat i jinak, než tou nesnášenou zdrobnělinou.