libiku, jsme jiné. Chápu, co píšeš. Když dcera byla již dospělá rok v Japonsku, měla jsem taky jen vágní představu... a jak píšeš, reporty z obou stran "vše v pohodě". ALE jakmile jsme se daly někdy déle víc do řeči - ať na dálku nebo pak ještě lépe napřímo, tak jsme "navázaly tam, co jsme minule skončily", tedy řešíme věci v rodině, mezi přáteli, v tuzemské politice, planetárních problémech... pořád stejně intenzivně a se vzájemným porozuměním (včetně obligátních názorových sporů a mírně odlišných přístupů plynoucích z povah). Známe se, i když jsem třeba dva měsíce nevěděla, co vlastně jí (vegetarián v zemi, kde ten pojem většina obyvatel nechápe, respektive nepovažují ryby a králíka za maso), a ona neslyšela upřímné slovo ode mě o tom, jak (momentálně) prožívám ztrátu. Věděla jsem ale, že něco asi jí, a ona věděla, že do zpěvu mi asi není. Držíme stejnou vlnu i když komunikujeme relativně málo. Když vezmu co vídám kolem.

Víš co, možná to je tím kontrastem, že dvě děti máš stále doma, jen to jedno je pryč, úplně samostatná jednotka... co?