Pročítala jsem dřívější témata a třeba mi poradíte, povzbudíte, nebo se aspoň vypíšu. Jsme s manželem spolu skoro 20 let a nevím, jak sem nacpat popis propadu našeho soužití. Na začátku jsme byli dva veselí mladí lidé, nula majetku, minigarzonka, první dítě, svatba, štětí. Postupně přibývání dětí a majetku, větší byt, povyšování muže v práci (já mám trvalý homeoffice a pořád stejnou pozici ve firmě, kterou miluju) a ubývání štěstí na straně muže. Já bych se označila za rámcově stále stejnou – hlasitá (na jedno ucho neslyším), temperamentnější, společenská, zvládám práci i děti (máme celkem 4, všechny školního věku, jeden s poruchami učení a silnou asistencí), jezdíme na dovolené, hory, kola, túry, chodím s dětmi běhat. Manžel se nám jako rodině hrozně vzdaluje, skoro jako by se naschvál stával nesnesitelným a pak se mohl babrat v tom, že se k němu chováme odtažitě. Ze začátku jsme byli na stejné vlně, všechno jsme podnikali spolu a byla to zábava pro nás i děti. Manžel byl veselý a vášnivý člověk, prožíval sportování i fanouškování a třeba doma pak ještě hrál turnaje na PS s kamarády, kteří k nám rádi chodívali. Dívali jsme se spolu na filmy, povídali si o všem možném, i o práci. Postupně to všechno opustil, kamarády přestal zvát, aby měl klid, na filmy se nedíváme (nové jsou nové a musel by dávat pozor, staré už zná), dívá se na zprávy, dokumenty a mobil, život zkrouhnul na práci a gauč. Cestou z práce se jde projít, aby si vyčistil hlavu. Když přijde, pozdraví děti, se mnou nemluví (že mě zná a tudíž mu nemůžu říct nic nového), vystačí si s internetem. Když mi něco přeci jen řekne, nesmím nesouhlasit nebo se na něco zeptat – to mě seřve, až se třesou okna, že jsem agresivní a mám "ten tón" a "ten výraz", že týden mu ze mě bude na zvracení. Najednou mu vadí, že mluvím nahlas, neopouští mě temperament a stíhám veškeré povinnosti a k tomu i radosti s dětmi. Neváhá mě urážet a být sprostý, s dětmi už jsme se dozvěděli, že jsem svině, nemocná, pošahaná, vylízaná, tupá... K dětem se chová trochu mírněji – když se odváží říct, že se jim třeba nelíbí hudba, kterou pouští v autě, seřve je, že jsou celá já a mě, že je učím, co mají říkat, jakou hudbu poslouchat a tak. Přitom děti jsou osobnosti každý sám za sebe, každý má jiný hudební vkus a navíc nikdo shodný s mým. A auto, to je také kapitola – manžel řídí jako šílenec, nadává, jede rychle, vymetá příkopy, najíždí na auta – bojím se s ním, takže před každou společnou cestou radši protrpím hádku a nadávání, jaká jsem umanutá, že chci zase řídit já – někdy i cestou brečím, ale aspoň dojedeme živí. Sex – ze začátku nejlepší na světě, teď jen když se odhodlám, což není tak často, jak by se manželovi líbilo (dříve skoro denně, teď tak týdně i méně). Nemám prostě chuť na mužskýho, co se ke mě tak hnusně chová, ale to on neuznává a tvrdí, že jsem frigidní. Když to po sobě čtu, je to hrůza, ale ještě to není to hlavní. Situace se nám teď zhoršila, bojím se, jestli spíš nemůže být nějak nemocný. Je neustále zachmuřený, vzdychá a pronáší poznámky jak mu nikdo nerozumí, trpí a tak. Neusměje se jak je rok dlouhý, zato se začal vysmívat mě i lidem kolem, takovým jedovatým padoušským hihňáním. Zrovna včera u nás proběhla diskuze jak z grotesky. Já: ptal se soused, jestli mu půjčíš vrtačku. On: proč budeš volit Babiše? Já: Nevolím Babiše a mluvila jsem o sousedovi, jestli mu půjčíš vrtačku. On: nechápu, jak ho můžeš volit. Já: mluvím o něčem úplně jiným! On řve: Ty ses asi zbláznila, proč ho volíš? Já: to snad mluvíme každý jinou řečí, ptám se na vtačku!!! No a pak odejdu do své ložnice a už do rána nevylezu, aby byl klid. Manžel spí dlouhodobě v jiném pokoji, protože chrápe a potřebuje na noc teplo, já zimu. Nedávno mi řekl, že mě miluje, když se chovám normálně (když zalezu do ložnice a čtu si) a nesnáší, když jsem rozjetá a agresivní (což znamená, že jsem jinde než v ložnici a nemlčím, třeba pomáhám dítěti s přípravou do školy a něco u toho říkám, něco řešíme, vysvětlujeme, nedejbože abych zavolala přes byt na další dítě, jestli něco nepotřebuje a podobně). Nebo když promluvím během televizních novin. Klidně bych si přiznala, že mě prostě nesnáší a měli bychom se rozvést, jenže on se tak chová ke všem lidem, u kterých se může chovat uvolněně – rodina, širší rodina, sourozenec. S kamarády se chová nadšeně (nadává na ně až pak doma) a v práci korektně. Moji rodiče už ho vyloženě nesnášejí a nebýt toho, že mi to nechtějí doma zhoršovat, tak už by se s ním před pár lety pustili do nějaké výměny názorů – takhle si vše nechávají líbit, aby mi nedělal třeba potíže, když k nim jedeme s dětma na návštěvu. Tchyně v podstatě po každé naší návštěvě brečí, tchán je v klidu, MM je po něm :( Já se snažím udržet optimistického ducha a být co nejvíc s dětmi venku, na výletech, na dovolených. Od manžela si nenechávám nic líbit, bojuju i za děti a podporuju je horem dolem, radila jsem se s i psycholožkou, ale ta mi řekla, že pokud se to pro mě dá vydržet, je to pro děti vklad, že budou schopni v životě vyjít i s takovým člověkem. No ale jak se nám to teď vyostřuje, tak se mi to moc nezdá. Utíkám v noci ke knížkám a když čtu, klidně v detektivce nebo ve sci-fi, že je někdo někomu partnerem, tak se rozbulím. A když klapnou večer dveře od bytu a manžel je doma, udělá se mi zle. A pak zničehonic přijde nějaká vlna, manžel se zklidní, uvolní, chová se hezky, neřve, je milý, dá se s ním dokonce mluvit a říct mu tohle všechno a on to poslouchá a mrzí ho to a že se bude snažit, protože nás miluje a nechce nás ztratit. A pak vlna zase zmizí, vše je zapomenuto a jedeme v našem blázinci dál. Rozhodla jsem se zkusit manželskou poradnu, jen nevím, jak k tomu manžela přesvědčit. Pořád ho mám v mysli, jaký býval a proč jsem se do něj zamilovala, i když přestávám věřit, že by se to zlepšilo.