On se určitým způsobem snaží pečovat o rodinu, i děti. Nechci si v tomto přímo stěžovat, ale on rozhoduje, kdy a jakým způsobem. V čemkoliv bych o vysloveně požádala o pomoc, by mi dal vysloveně "sežrat", že ne. Přijde mi, že mi dává tímto najevo, že to je má volba, že to mám za to, že jsem taková jiná, jiná než on, jiná než by si on představoval, paradoxně za to, že se bez něj obejdu. Na partnera pro život jsem rezignovala. Já na něm nejsem až tak finančně závislá, o to to bere víc úkorně. Kromě toho, že ho má pořád určitým způsobem ráda, děti jsou takto, jak to máme nastaveno, v pohodě. Já tak nějak také počítám, že to dáme, než nám děti odrostou, ale to bude ještě dlouho, nejmladší dítě máme po 40. Pak mám obavu, že se mi už nebude chtít vůbec nic měnit. Já mám jinak celkem fajn život, jsem ráda sama, ale nemusím, když nechci, žiji celkem pestrý život. Navíc - já si něco plánuji, ale kdo ví, co život přinese a kam hodí do mých plánů vidle Nejvíc mě to právě dožene, když je mi fajn, dnes byl úžasný den. Vůbec nic se nedělo, nikdo neprudil, děti úžasný, čas pro sebe, jak děti rostou, snažím se je užívat a zároveň úplně pateticky cítím, jak mi rostou křídla Tu změnu cítím. Vůbec nevím, co on na to. Občas je hodně fajn, až tomu nemůžu uvěřit.