pevalo,
ale to, že někdo o něčem nepíše přece neznamená, že to neexistuje.
Podívej, na mě se můj biologický otec vysral, když mi byly tři roky, nebudu radši popisovat, jak to vygradovalo ve chvíli, kdy po něm máma chtěla na poslední rok střední školy zvýšit alimenty o stovku měsíčně, protože byste si tu nazvracely do klávesnice. Ve dvanácti jsem musela řešit situaci, kdy přede mnou ranila babičku mrtvice, zkřivená mě prosila, ať nikam nechodím, že nechce umřít sama, akorát že my neměly doma telefon, takže jsem "někam jít" musela. Velmi lahůdková situace.
Otčím (otec mé sestry) mě ve 14 letech málem zabil, třískal mi hlavou o radiátor, pak se chtěl vrhnout i na mámu, před sousedkou, ke který jsme ten večer musely jít spát. Mmch., kdybychom ho tehdy šly napráskat na policii, neměla by dneska sestra byt v Praze, protože by ho z práce vyhodili a žádnej služební, později privatizovaný byt by nedostal.
V pětadvaceti mi slušně rozjetou firmu zlikvidoval společník - alkoholik, kterýho jsem si formálně vzala, abych "ušetřila na daních". Muhehe. Přišla jsem o mnohem víc, než bych kdy na těch daních zaplatila. A ještě jsem se navíc musela vdát znova, i když jsem nechtěla, protože jsem přišla do jiného stavu a musela bych komplikovaně řešit otcovství u soudu (a řeš něco s alkoholikem, kterej se nikdy nikam nedostaví, i na ten rozvod jsem ho musela odvézt taxíkem, sám by se na to vysral). Otec mého syna je duševně nemocnej a manický stavy u schizoafektivní psychózy jsou taky "crème de la crème" a nevyřešíš to tím, že se rozvedeš. Mmch., táhnout veškerý náklady na dítě a větší část nákladů na toho nemocnýho chlapa taky není úplně procházka růžovým sadem. A mohla bych pokračovat, jen není důvod, protože je mi to dost u prdele, to se prostě stalo a život jde dál. Ale že by mi v tomhle všem fakt docela dost pomohlo, kdybych nějakej záchrannej polštář od rodiny měla, to snad nemá smysl popírat, tak to prostě je.