Libiku, psychika je svině. U mě první hrůza - po hnusném probuzení z narkózy mi bylo úplně jedno, kde je miminko. Kdyby mi řekli, že má 1 oko a 3 ruce, bylo by mi to fuk. Když ji donesli, žádné dojetí. Jen šílená frustrace z toho, jak mi je zlé a že nejsem schopná se ani posadit. Potom za 2 dny stále panika, že mi na noc nechají dítě a já se z postele zvedám 10 minut. Takže "prosím nechte ji ještě v noci chvíli u vás". Potom teda už šla rovnou ke mně do postele. Protože stres, že bude křičet a já se budu zvedat dlouho. K tomu horečka. Dotaz lékaře "jak se cítíte? - hrozně. - A Z ČEHO?!" - tam jsem definitivně pochopila, že jsem prostě neschopná.