Nemám auto. Neřídím, nikdy jsem se to pořádně nenaučila, i když řidičák mám. V manželství jsme auto vždycky měli, ale byla to čistě manželova záležitost, od koupě, pres starání se o ně, jak finanční, tak úklid, mytí a cokoliv, až po řízení. BM si na auto hodně potrpěl, když jsme si koupili v r. 1983 první, tak to byla velice nákladná záležitost a také nám dělalo velký problém ho sehnat, byly v tom i úplatky a známosti, klasický socialismus. Ne, že bychom v autě nesměli jíst, ale museli jsme dávat pozor a nic neušpinit, BM mi nadával za moc velké prásknutí dveřmi. Auto hodně opečovával a sebemenší škrábanec byla hrozná tragédie. Auto kupoval vždy nové a měnil ho cca po 4 letech. Chtěl vždy bílé nebo později stříbrné. Jednou ale speciálně pro mě koupil červené, protože mně se červená auta líbí. Ale celou dobu, co jsme ho měli, vnitřně trpěl a další bylo už zase bílé.
Děti mají auta z bazaru, syn nějakého Forda, dcera čtyřdveřové Punto, se kterým jezdí v terénu a vozí v něm psa a krmivo pro koně a má ho čistě jako provozní záležitost. Syn si na auto potrpí víc a taky daleko méně jezdí.