Hanko, v jedné věci s tebou souhlasím - že spousta lidí od nás má pocit, že musí pomáhat a přecení své síly. Byla a jsem ten, kdo varoval před ubytováním cizí rodiny bez předem daných podmínek uprostřed svého života a obýváku, před očekáváním bezmezného vděku a malováním světa na černobílo.

Ale to je naše chyba, ne jejich. Jim se prostě posral život takovým způsobem, který si já v reálu neumím představit - mám jediné dva zážitky v životě, které si dovolím vzdáleně přirovnat - havárku před dvaceti lety, po které jsme zůstali v očekávání, jestli můj muž bude někdy chodit a totálně bez peněz a bez práce a před rokem, když jsem se bála, že o MM přijdu díky covidu. V prvním případě nám pomohla rodina a kamarádi, loni už to bylo "jen" o tom, že jsem se měsíc strašně bála o chlapa, se kterým jsem pětatřicet let, já, děti a vnuci v pořádku a bezpečí, finančně zajištěná.

Takže snažím se v pomoci udržet míru zachování vlastní rovnováhy, tuhle zkušenost a schopnost mají (alespoň to tak vnímám¨) u nás primárně třeba školení pěstouni, či pomáhající profese, pokud mají možnost supervize. Protože ta snaha není v mém případě vždy úspěšná, měli jsme doma sice třikrát na 10 měsíců zahraničního studenta ale shodli jsme se, že dětem v pěstounské péči budeme pomáhat jiným způsobem, že na převzetí plné péče nemáme koule(i když mne to vždycky moc lákalo¨). Stejně tak teď se snažím pomoct tím co mohu (penězi) a umím (organizováním, síťováním). Ubytování jsem nabídla jen přechodné, ohraničené délkou 2 týdny a jen v prostorách, kde se nemusíme potkávat, pokud bychom nechtěli.

Výsledek je ten, že mám v domě (nikoliv v bytě) maminku s šestiletou holčičkou, patří mezi ty, které nemají úplně problém se zdroji, jsou na cestě do dalšího státu za příbuznými(čekají než je dojede ještě někdo z Užhorodu, jely každá z jiné strany země, ta druhá bez auta), maminka nebude mít díky své profesi problém najít místo kdekoli na světe, mluví anglicky. Po prvních dvou dnech u nás malá onemocněla, s největší pravděpodobností je to tím, že se konečně uvolnila a cítí se v bezpečí, jely z Charkova, samy dvě autem, maminka očividně není moc zvyklá řídit. Včera večer jsme se bavily o tom, že je v podstatě ráda, že to vypadá, že její doteď zdravá holčička to snad zpracuje tímhle způsobem a nezavře vše co prožily uvnitř - a to (a ona si to velmi dobře uvědomuje) se jim zatím vlastně "nic moc" nestalo - jen přišly o domov, přátele, práci, školu a budou začínat od nuly - dokonce jí tam ani nezůstal chlap, je s malou sama. Jinak říkala, že by se i chtěla vrátit, ale ne do Ruska - i když mluví primárně rusky, malá umí líp anglicky než ukrajinsky, ona ta hraniční oblast bude průser ať to dopadne jakkoliv. Ten strach, který měly obě v očích, když jsem je vedla do našeho zapadákova, to že než jsem si to uvědomila, si vzala večeři jen pro dcerku a řekla, že nemá hlad, vděk za blbý jablko a nurofen, otázka jestli se mají hned sbalit, když jsem se druhý den ráno ptala, jaké mají další plány...

Přiznám se, že když se v diskusích objevují lidi ohánějící se samoživitelkami, našinci, co by taky rádi lístek na vlak či do ZOO zdarma a tvářící se, že tihle lidi jedou na dovolenou, mám dost problém.