Jiný děti mi nic nedělaj. Cizí mimina mě nikdy nebrali. Jsem ráda, že moje dítě je už velké (5. třída), že je všechno v klidu. Netoužím po tom mít mimino, jsem ráda, že i to moje už je vyrostlé.

Muže nepřemluvím, nepřemluvila jsem ho tenkrát, dneska už je to naprosto mimo mísu.

To bych se max. musela rozejít a najít si někoho úplně jiného, ale to je naprosto absurdní... (to jsem popravdě zvažovala před těmi 5-6 lety, ale i tenkrát jsem to zavrhla, že kvůli nějakému teoretickému miminu nezničím rodinu svému dítěti a můj muž je vlastně furt nejlepší chlap v mém životě, akorát holt nechce to druhé dítě...).

Píšu to sem právě proto, že to nemůžu říct nikomu - mužovi nejmíň, ten by na mě v lepším případě nechápavě hleděl. S kámoškama prostě řešíme už jiné věci - školy, školky (u mladších), kroužky, budoucí studium dětí, dovolené, rekonstrukce baráků...

Chci jenom vědět, jestli mě to přejde, nebo jestli o tu kamarádku "přijdu", protože prostě to nebudu dávat. Já vím, že se to ukáže časem samo.