Dari, dlouho jsem nemohla otěhotnět a v té době jsem zažívala to, že těhotenství nějaké kamarádky mi způsobilo radost a mohla jsem si s ní o tom klidně povídat a radovat se, navenek i vnitřně. A těhotenství jiné kamarádky mi vehnalo slzy do očí a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Neměla jsem z jejího těhotenství radost, neměla jsem chuť se s ní o tom bavit.
Těhotenství a malé děti cizích lidí mi byly víceméně lhostejné obdobně jako tobě.
Přemýšlela jsem o tom, čím to u mě je a došla k tomu, že ty ženy, u nichž mi to vadilo, tak jsem se vůči nim necítila bezpečně, že vůči mě byly v nějaké konkurenci. Docvaklo mi to, že když po letešch jedna z nich vyprávěla, že se na vejšce porovnávala s ostatními, kolik mají zkoušek, jak si vedou. A já pochpila, že se asi porovnávala i se mnou v takových těch životních etapách, škola, svatba, děti, bydlení...a v tom jejím oznámení těhotenství bylo zřejmě i něco navíc než od té kamarádky, u nichž mi to těhotenství nevadilo. Možná jsem podvědomě cítila nějaký konkurenční vztah i já k ní, to nevím, vědomě jsem ho neměla.
Položila jsem si otázku, zda bych považovala za vhodné téhle kamarádce (a stalo se mi to méně inetenzivně ještě u jedné známé) říkat, jaké pocity s jejich těhotenstvím mám já, jak tu lidé radí a došla jsem k tomu, že bych to nepovažovala za vhodné, nečekala bych u nich porozumění a oporu, nebo takovou tu formální "na oko" ano, ale ne tu opravdovou. Naopak jsem si představila, že to říkám těm kamarádkám, u nichž mi těhotenství ani nevadilo, ba radovala jsem se z nich spolu s nimi a těm bych byla schopná o svých případných negativních pocitech s jejich těhotenstvím říct a čekala bych opravdové porozumění a oporu.
Napadlo mi, že to třeba můžeš mít podobné a že to rozlousknutí proč tak tvoje psychika funguje by ti mohlo pomoci a ulevit.
Kdybys měla chuť mi sem napsat, zda v Tvém případě sdílíš se mnou ty pocity, že nemáš chuť tvé kamarádce o svých pocitech říkat, protože nečekáš porozumění a oporu, takové to upřímné porozumění, vnitřní.