Stará huso, snášet bolest důstojně ale není ctnost, tak proč se do toho nutit? Mně ta bolest hodně zaskočila, obzvlášť proto, že jsem jí naprosto nečekala - byl domluvený císař, všechno naplánované na konkrétní datum a hodinu a náš chlapeček si usmyslel, že si z nás na Apríla vystřelí o dva týdny dříve a začal se drát na svět. Takže než nachystali sál akutně, sehnali anesteziologa, který uměl píchnout spinál, přijel můj doktor atd., tak jsem regulérně měla porodní bolesti po dvou minutách téměř dvě hodiny /bohatě to stačilo, kdo tohle přežije 24 hodin a víc, má můj obdiv/ a důstojnost teda bylo to poslední, co mi v té chvíli zajímalo. Manžel byl se mnou automaticky, měl důležitý úkol, hlídat abych si nemusela prosazovat svoje práva na bonding s miminkem a aby nám dítě nedali rutinně do inkubátoru. Rozhodně nás tenhle zážitek, resp. oba, protože o čtyři roky později se opakoval stejný scénář, jen už jsem nebyla tak překvapená, ještě víc stmelil. Ale možná to bude tím, že jsem nikdy neměla ambice být důstojná paní.