Já je mám asi od deseti let, ale to jsem ještě nevěděla, že je to "ono". Pak jsem měla během života prozatím tak dvě až tři období, kdy mě napadly a přepraly, takže jsem musela vyhledat trochu té pomoci. Naučila jsem se je nějak zvládat a kočírovat, ale jsou zákeřný, takže mě přepadaji třeba v noci, když jsem oslabena spánkem. Ale nějak si spolu celoživotně žijem. Řikám jim "táhni mrcho" Myslím, že je to celoživotní "problém" a boj, asi jako problémy se závislostí na alkoholu.
Pokud k nim má člověk dispozici, má ji celoživotně a jen se musí naučit s touto dispozicí nakládat. A to záleží na kvalitě pomoci, které se mu dostane , ale především na síle jeho osobnosti, jak tuto svou nemilou dispozici zvládne a ovládne.
Chce to asi získat hodně informací, pochopit, trénovat psychiku a nebát se přijmout pomoc (terapie, léky), byť třeba dočasně. Moc se v sobě nebabrat a být silný. Žít zdravě, dobře a hezky. Pokud možno.