Ještě jsem si uvědomila, že když jsem bydlela v bytovce, tak jsme si chodili péct buřty do přírody. Do přírody péct buřty na ohni si chodili i děti se školkou, se školou, na různých organizovaných výletech, výšlapech, pochoďácích, branných cvičeních... Dělali to i dospělí, třeba na společném výšlapu na kopec, na túristických pochodech. Za mlada se šlo vždycky někam za město či ves na oheň, něco se peklo (buřty, prase), pilo se.. O čarodějnicích si omladiny dělají své soukromé omladinské "čarodějnice". Zdá se mi, že oheň v přírodě prostě patřil k životu, společenskému i soukromému. Požáry se nekonaly. Asi jsme to rozdělávání i uhašení ohně nějak uměli, s ohněm jsme vyrostli. V lese jsme oheň nedělali. Teď je to samý elektrický či plynový gril, topení plynové či tepelné, indukční deska... Nevím, zdá se mi, jakoby lidstvo pozbývalo na rozumu, umu i odpovědnosti. Asi by bylo záhodno učit děti rozdělávání a hašení ohně a taky je vést k větší zodpovědnosti a ohleduplnosti. K lidem i k přírodě.