Když mi bylo 17, jela jsem sama na rok do Anglie. Nic jsem nevěděla, internet nebyl, v kapse lístek na autobus, na který jsem měla v Londýně přestoupit a kufr, který jsem neunesla. Ani mi nedocházelo, že mě čeká dostat se nějak z jednoho nádraží na druhé a netuším jak. Na lodi za mnou přišla paní, ptala se kam jedu a v Londýně mi pak bez řečí sehnala nosiče, zaplatila mu, aby mě i s kufrem posadil do správného busu a popřála mi šťastnou cestu. Dodnes na ni vzpomínám při každé mé cestě a pořád cítím to teplo pocitu ""být opečovaná"". Bohu díky za anděly.