No tak jestli jsou po mně, jakože jsou víc, než je mi milé , tak nedospějou stejně nikdy .

Ještě jsem si vzpomněla, že prý jsme je (hlavně tu jednu) donutili jít gympl, pak dokonce na ten konkrétní (a samozřejmě nejhorší) gympl, nikdy jsme je v ničem nepodpořili, v ničem jsme jim nepomohli, nikdy jsme se jich nezastali...

Jsou prostě takové, jaké jsou....a já také. Občas se to střetne. Spíš je paradoxní, že jsou to moje vysněná dvojčata, splněný dětský sen, se vším, co mě ani nenapadlo, že by mohlo nastat (jsou jednovaječné, modrooké blondýnky, což u těch, co nás znají s mužem oba, vyvolává dost otázek ).

A ony my už vyčetly i ty blonďaté vlasy a modré oči, že jim se to nelíbí .