Mohla jsem se určitě vrátit k rodičům, byla jsem mladá a klidně jsem mohla žít u nich a nebylo by to nic divnýho. Naši by mě určitě rádi a ochotně živili, ale z mého pohledu byla u nich hrozná nepohoda. Pořád se spolu hádali, řvali na sebe a k tomu jsem pořád bojovala s maminkou o rodičovské kompetence. I o víkendu a o společných dovolených jsme se přetahovaly, čí vůle převáží, když chci kojit, pokud dítě řve, ale ona chce dodržovat tři hodiny. Když dám dítěti sušenku/rukavice/jednorázovou plínku, ale ona nechce, aby něco takového jedlo/mělo na sobě. Když odmítnu dítě tělesně trestat a ona se rozhodne mu dát na zadek. Atd atd.

Každý ten víkend jsem pořád byla ve střehu a neustále s maminkou bojovala, takže jsem o návratu napořád vůbec neuvažovala. Ani mi to teda nenabízeli, ale to jen proto, že jsem jim vlastně dlouhou dobu neřekla, že jsme se s ex rozešli (z pocitu, že maminka jde po slabším, takže v boji s ní ztratím pozici). Blbost a dnes bych komunikovala jinak, ale stalo se to holt takhle.

Návrat by byl do jisté míry pohodlný (finančně a zázemím), ale na druhou stranu bychom buď byly pořád ve válce nebo bych měla ze svého dítěte sourozence místo potomka. Máti není zlá, ale je hodně asertivní a k tomu kapku neempatická a nerespektující, což vytvoří fakt náročnou povahu. Určitě by mě rádi přispívali a pomáhali mi ještě víc než tehdy a jsem za to vděčná, ale ta (aspoň částečná) samostatnost byla pro mě z těchhle důvodů úplně zásadní.