Přemýšlím, proč mám já takovou nechuť někomu hlásit nějakou nepoctivost? Proč mám v sobě apriori nedůvěru k politikům, policajtům, soudcům (tam je to o trochu lepší), učitelům... Proč bych nejraději nastavil nohu revizorovi běžícímu za černým pasažérem? (Neudělám to, jsem už starý.)

Jednak jsme skoro všichni vyrůstali v době, kdy nám vládli samozvanci (jak jinak nazvat komunistickou husákovskou vládu dosazenou ruskými tanky), ale policajti měli strašnou pověst už od Rakouska. Podíleli se na národní perzekuci, na sociální perzekuci, na prvním veřejném zinscenovaném justičním procesu (Omladina). Na potlačení českých snah po vypuknutí WW1. První republika jejich pověst trochu pozvedla, ale zase se museli účastnit tvrdých bojů s komunisty poblázněnými demonstranty, kdy často tekla krev žen a dětí, místo funkcionářů.

Pak sloužili protektorátu (ač jich řada padla v odboji) a poté se proměnili v Národní bezpečnost a Sbor národní bezpečnosti + StB.

Podobně starší učitelé museli sloužit režimu a skládali slib, že budou učit v duchu marx-leninismu. Tohle mi samozřejmě stačili říct rodiče ještě před 1989. Spolu s tím, že "kdo to neumí, ten to učí". Tohle autoritě taky nepomohlo. Měli autoritu "poziční", ale většinou ne vnitřní.

Plus obecně nebyli fér a škola byl do jisté míry jeden velký řízený zmatek.

Takže v boji s jejich divnými požadavky jsem taháky nepovažoval za zas tak špatné.

Byl jsem na matematickém gymplu protože mi šla M+F ale učit se strašné seznamy kmenů a rodů (a některých druhů) v biologii, to jsem prostě nedokázal. Už od ZŠ jsem měl problémy s pamětí, v pexesu jsem vždy prohrával, nepamatoval jsem si spolužáky. Neměl a nemám vůbec obrázkovou paměť. (Nepopíšu svojí manželku.) Místo toho jsem si vždy pamatoval pocity z lidí, hlas, funkce, půdorysy situace, ale ne jejich jména. Takže tohle bych nikdy nedal. DNeska bych takové dítě hnal do PPP a ti by vypracovali integrační pravidla, návrh individuálu, atd. Ale přesto jsem měl sám se sebou velký problém s opisováním z taháků (většinou "lenochy" s celou biologickou soustavou).

Ale to co považuju za potřebné je vůbec nějak udělat školu férovější. Aby si dítě neodnášelo neurózy ze svévolného a nebezpečného prostředí. Od začátku roku znát termíny čtvrtletek, jasně stanovit pravidla i pro možnou indispozici atd. A držet se to. A uvědomovat si z pozice učitele, že je jakýmsi dosazeným vládcem s velkou až neomezenou mocí (zdola to tak vypadá) a nakládat s ní moudře, spravedlivě, inklusivně, férově a laskavě.