Zufi, dočítám až teď. Já mám tedy do babičky ještě hodně daleko, počítám, že nejmíň deset let, spíš patnáct.... Takže můžu napsat jenom co se týče rodičů. Manželova maminka hlídala syna fakt hodně často, od miminka, ale jenom u nás, vzala ho třeba ven, nebo spolu dělali něco na zahrádce a já měla chvilku pro sebe, protože jinak byl fakt náročné dítko. Přes noc u ní nikdy nebyl. Od jeho 3 let ho dvakrát až třikrát týdně vyzvedávala po obědě ze školky a byla s ním až do doby, než dorazil domů manžel (já měla dvanáctky). Zbytek dní jsem ho vyzvedávala po obědě já. Školku jsme měli celé léto zavřenou bez náhrady, takže ty dva měsíce jsme pokryli něco dovolenou a zbytek hlídala babička. Vždycky dva dny ho hlídala od rána až do odpoledne a další dva dny jsem s ním byla celé od rána do večera já. A úplně stejně to fungovalo prvních několik let ve škole, než mohl být doma pak i sám. Ale babička si to užívala, bylo (a je) to její první a jediné vnouče, takže si to chtěla patřičně užít. Kromě toho stíhala i spoustu svých aktivit - jógu, schůzky s kamarádkami, univerzitu třetího věku a spoustu dalšího. Moje mamka hlídala občas, má to k nám přes celé město a taky na tom nebyla v té době zdravotně moc dobře, táta zemřel měsíc před tím, než se narodil syn a rok a půl nato se objevila rakovina (kterou naštěstí snad překonala), takže neměla na něj tolik energie. Takže jsme spíš jezdili se synem za ní, nebo někde venku podnikli něco společně. A vidím, jak se to, bohužel, podepsalo i na tom vztahu - s babičkou, která ho hlídala pravidelně a často, má i dneska daleko užší vztah a mají k sobě o hodně blíž, než s mojí mamkou. Mrzí mě to, ale asi s tím nic nenadělám a doufám, že si k sobě cestu ještě najdou.