Pro mě je tohle právě přesně obraz "zrůdnosti" formálního školství...

V okamžiku, kdy se víc bazíruje na tom, aby dítě "přesně splnilo zadání" než na tom, zda je práce dítěte dobrá nebo horší, zda dítě umí nebo neumí, zda na něco má dítě nadání nebo ne...

My samozřejmě nevíme, jestli sloh na téma popis hlavy spolužáka byl skvěle napsaný nebo tragický.

Vzpomínám si na případ, který mi (tuším) vyprávěla ségra - když děti měly ve výtvarce zadání namalovat maminku a jedna holčička namalovala strom břízu... A dostala kuli a možná byla i seřvaná... Proč by proboha holčička nemohla namalovat břízu, když svoji maminku "jako břízu vidí". A to i kdyby formálně probírali jako téma malování portrétu...

Proč by proboha všechny práce měly vypadat jako fotky a čím přesnější fotka, tím lepší známka...

Totéž je tady - pokud mám napsat sloh o včerejším divadelním představení, proč by proboha všech 30 prací mělo být jako "scénář" divadelního představení. Proč by dítě nemohlo psát o spolužákově hlavě, o tom, co vidělo v divadelní šatně nebo bufetu, nebo co zažilo v tramvaji při cestě na představení. Některému dítěti může v hlavě zůstat z toho dne něco úplně jiného, než to, co se dělo na jevišti...

Já chápu, že učitelka, maje třeba 30 dětí ve třídě, by "byla nejradši", kdyby všechny děti byly hodné, poslušné, tiché, hlásící se, učící se, nezapomínající, chápající (a nejlépe) holčičky, protože "jak krásně by se jí s nimi pracovalo".

Ale to fakt chceme? Aby všechny děti byly "ve stádovitém průměru"?

Čím konkrétně ubližuje dítě učitelce/narušuje její autoritu/provokuje ji (a já nevím, co jiného), když napíše do svého sešitu sloh, ve kterém je naprosto cokoli.

Jasně, kdyby to byl sloh plný sprostých slov, "teroristických" výhružek, úvah o sebevraždě..., tak by jistě bylo na místě zpozornět, zavolat si rodiče, probrat to s nimi.

Ale v čem je proboha konkrétně problém, že dítě místo příběhu Romea a Julie napíše popis spolužákovy hlavy? Předpokládám, že to napsal do svého sešitu, odevzdal učitelce a tím to hasne. Je to jen otázka "hlavy" té učitelky, co v tom vidí.

Ano, jistě může zakladatelka mít extrémně problémové dítě a že sloh je jen zástupný problém, ale dotaz zakladatelky zněl tak, jak zněl. Pokud bych já byla volána do školy s tím, že moje dítě napsalo do slohu místo příběhu Romea a Julie popis spolužákovy hlavy a že to učitelka vnímá jako provokaci vůči sobě, hodlá to řešit před celou třídou a já nevím co, tak bych si o ní skutečně myslela, že je blbka největší. Jo, kdyby řekla, přijďte prosím Vás, potřebovala bych pořešit celkově chování Vašeho dítěte ve škole, tak bych šla mnohem ochotněji.

Ale ano, já jsem ze svého Bobánka poprděná, a nadšeně pozoruju, jak jeho mozek myslí, jsem uchvácená tím, že myslí jinak, než ten můj, přitom to rozhodně nevede k žádným problémům ve škole, všechny učitelky jsou s ním naprosto v pohodě, a to i když občas odpovídá naprosto originálním způsobem a rozhodně jinak, než jak si myslí tvůrci učebnic, že by děti odpovídat měly. (Nás potrápila jenom ta jedna učitelka ve třetí třídě, která by fakt byla asi nadšenější z těch hodných poslušných - vše řádně vyplňujících - holčiček, naštěstí byl pak kovid a pak ze školy odešla). Ale já v tom vidím mužovy geny, protože i muž je schopný vymyslet naprosté "ptákoviny". To můj mozek je mnohem konvenčnější, mě by napsat popis hlavy spolužáka rozhodně nenapadlo. Kdyby to bylo moje dítě - řekla bych si, no jo, celý táta.

Největší zlo, které bych na dítěti napáchala, by podle mě bylo, kdybych se ho, "pro klid s paní učitelkou" snažila srovnat do latě a do mainstreamu.