77krasko, já jsem jako dospělá plakala asi mnohokrát. Když mi umřela moje milovaná babička...když zemřel můj tatínek, který se jen o týden minul s naším synem a bohužel se nikdy nepoznali. Nebrečela jsem na pohřbu, protože ani jeden nechtěli obřad, ale poplakala jsem si sama stranou. Rozplakalo mě, když můj syn přesně na první narozeniny udělal svoje první samostatné krůčky a plakala jsem několikrát, když měl syn fakt blbé období a já po jeho večerních scénách, když už vyčerpáním usnul, měla ruce poškrábané do krve a byla celá pokopaná...plakala jsem, když jsme se loučili se školkou, to tenkrát tedy plakaly děti, maminky, i paní učitelky, měli jsme tam skvělou partu. A už teď vím, že obrečím i příští rok odchod ze školy, protože i tam je to úplně jiné prostředí, než třeba v nějaké sídlištní škole, všichni se tam známe a strávili jsme tam celkem 10 let...